Programmers

V této části naleznete jména, jaká dostali vlkodlaci i jiní dlaci po celém světě. Nejdříve ale uvedu něco ke slovu vlkodlak a dlak. Slovo dlak jsem si vybral pro označení všech druhů bytostí, které mají dvě podoby a mezi které patří i vlkodlak. Toto slovo je ze staročeštiny a znamená něco jako „chlupatá kůže“. Stejný význam mívají slova měňavec (z angl. Shapeshifter) a lykantrop od lykantropie („stav mezi vlkem a člověkem“ z řec. Lykaón?). Dávám ale přednost dlaku, takže vás toto označení bude provázet celými těmito stránkami.

Některá zde uvedená jména jsou pro úplnost uvedena i azbukou a nemusí se vám správně zobrazit, pokus nemáte nainstalovanou podporu tohoto písma.

Tučně psané názvy jsou dle slovníků, kurzívou psané názvy jsou do země přivezené z Evropy. 

Starověká mytologie 

Mýtus o Lykáonovi 

Prvním králem Arkádie byl Lykáón a žil zde se svými syny v naprosté bezbožnosti. Na jedné hostině pak podstrčil Diovi, kterého nepoznal, pokrm z dětských končetin. Bůh ho za to proměnil ve vlka a celý jeho palác zničil.

Vlčí ostrov 

V Řecku žila překrásná princezna Théofané, která měla spousty nápadníků. Zamiloval se však do ní Poseidón a unesl ji. Nápadníci se společně vypravili Théofané hledat, až dorazili na ostrov, kde ji Poseidón ukrýval. Našli zde jen ovce, a tak je ze vzteku pozabíjeli a začali je jíst. Byli to však proměnění obyvatelé ostrova a Poseidón za to nápadníky proměnil ve vlky.

Narození Apollóna 

Když bohyně Héra zjistila, že ji Zeus opět podvedl, hrozně se rozzlobila. Přikázala, aby její sokyně Létó neměla na zemi pokojného místa, kde by mohla porodit. Ta se nakonec proměnila ve vlčici a ukryla se do hlubokého lesa, na který Héra zapomněla. Tam se jí narodil bůh Apollón a bohyně Artemis. Apollón se pak často proměňoval ve vlka a toto zvíře se stalo i jeho symbolem a poslem.

Původ Turků 

Po mongolském nájezdu přežil jen jediný turecký bojovník. Zachránila ho vlčice a odvedla ho do hor, kde byl ukrytý jakýsi pozemský ráj. Z jejich svazku se zrodil nový národ, který potom pod vedením šedého vlka odešel na území dnešního Turecka.

Od té doby, kdy s námi lidé ztratili kontakt se začal pohled na nás velmi měnit. Lidé na nás ale nikdy nezapomněli úplně. Vědomí toho, že existujeme se uchovalo v nesčetných pověrách a vyprávěních. Tyto pověry se mezi lidmi nejvíce rozšířily za středověku a to nejvíce v XVI. století. Tehdy se asi také vzdálily nejvíce od pravdy. Zásluhu na tom měly jistě různé "vědecké" práce na toto téma. Později se podobně jako upíři stali i vlkodlaci námětem mnoha spisovatelů a poté i filmařů. Tehdy byly lidové pověry pokrouceny a upraveny jednotlivými autory. Tento stav v podstatě trvá až dodnes.

V minulosti si lidé kladli mnoho otázek týkajících se existence vlkodlaků. Na většinu z nich znali i sami odpovědi. Tato vysvětlení jsou dosti rozmanitá a snad na každém místě lze najít odlišnosti, které jinde neznají. Zde je několik otázek, které si asi lidé kladli všude na světě:

Kdo nebo co je vlkodlak?

Téměř vždy se jedná o zlou bytost, která má lidskou podstatu. Lidská část je zde vždy zastoupena. Vlkodlaci nebyli nikdy žádní démoni ani to nebyly přízraky. Výjimku snad tvořili vlkodlaci v Řecku, kde je lidé považovali za upíry v jiné podobě. Dlouho zde přežívala pověra, že bojiště jsou po boji poseta mnoha upíry ve vlkodlačí podobě, kteří zde sají prýštící krev umírajícím vojákům. Jinde byli vlkodlaci většinou čarodějové nebo lidé, kteří se naučili provádět proměnu ve vlka. Ti pak toho využívali k napadání svých nepřátel, aniž by je někdo poznal. Častokrát to byli i nešťastníci, kteří byli postiženi kletbou nebo zlými kouzly. Ti pak většinou nevěděli, že vlkodlaky jsou a bylo to pro ně samotné utrpení. Takto je to téměř v celé Evropě. Někdy stačilo jen náhodou udělat nějakou činnost a člověk se mohl nakazit (např. se napít stejné vody). V souvislosti s vírou v inkarnaci člověka po smrti ve zvíře podle jeho povahy se také někdy věřilo, že vlkodlakem se po smrti stane ten, kdo za svého života byl obzvláště zlý, krutý a brutální.

Jak vlkodlaka poznat?

Bylo známo opravdu spousty vnějších znaků, jak bylo vlkodlaka možné poznat. Proto asi také bylo v Evropě vyšetřováno tolik případů. Je totiž dost lidí i dnes, kteří takové znaky mohou vykazovat. Jsou to hlavně tyto:

• špičaté uši, případně zmenšené zašpičatělé uši
• vystrčené zuby nebo zvětšené tesáky
• husté obočí spojené nad kořenem nosu
• chlupaté dlaně, případně nadměrné ochlupení na obličeji nebo na nezvyklých místech po těle
• pokud se oholí, jeho kůže zůstává drsná, zvláště na dlaních
• dlouhé zakroucené nehty podobající se drápům, někdy i zabarvené do červena
• prodloužený prostředníček na ruce, někdy se uvádí i jiný prst
• nezvyklé tetování, nejčastěji s motivem měsíce
• musí spát s otevřenými čelistmi, jinak je pro něho obtížné je otevřít
• má stejná zranění, která utrží ve vlčí podobě
• po transformaci bývá velmi unavený, můžou se u něho projevit i některé náznaky vlčího chování
• zvířata jsou v jeho přítomnosti nervózní, obzvláště pak psi

Jak se vlkodlak chová?

 Všeobecně lze říci, že vlkodlak se chová velice krutě a brutálně. Ve vyprávěních vystupuje jako zlá bytost, která se snaží ubližovat lidem nebo alespoň jejich majetku. Někde sice podléhají výjimce (Finsko aj.), ale většinou byli popisováni jako strašliví netvoři. Na druhou stranu ale je zase pravda, že o vlkodlacích, kteří lovili třeba jen zvěř nebo se jen tak proháněli ve vlčí podobě po lesích, se nikdo ani nedozvěděl nebo nebyli dost zajímaví pro vyprávění.

Pokud je vlkodlak v lidské podobě, chová se většinou úplně normálně. Jedině snad, pokud by to byl zlý čaroděj, který se proměňuje úmyslně, mohl by samozřejmě být zlý i jako člověk. Jinak ale lidé ani často neví, že vlkodlaky jsou. Pokud to ví, bývají velice často z toho nešťastní a snaží se prokletí zbavit. Jedině jak je možné je rozeznat od ostatních lidí je jejich občasné podivné chování. Například chodí v noci sami ven, objevují se u nich nevysvětlitelná zranění, jsou nevyspalí nebo třeba rozrušení, když je úplněk apod. I když ale ví, že jsou vlkodlaky, málokdy se s tím někomu svěří. Když už se k tomu ale rozhodnou, nikdy neprozradí svá tajemství všechna. Vlkodlak se například nikdy nepromění před člověkem. Nikdy také neprozradí, kde se proměňuje. Hrozí mu totiž potom velké nebezpečí. Pokud by našel někdo šaty, ze kterých se vysvlékne před proměnou a odnesl je, nemohl by se již vrátit zpět do lidské podoby.

Ve vlčí podobě se vlkodlak řídí vlčími instinkty a častokrát nepoznává ani své blízké a může je i napadnout. Někteří čarodějové nebo ti lidé, kteří se mění úmyslně, si sice mohou zachovat nějaké své myšlenky, ale to se často nestává. Když už se jim to podaří, omezuje se toto myšlení pouze na zapamatování si koho má napadnout nebo kam má jít. Každopádně ani oni si většinou nepamatují, co dělali ve vlčí podobě a mnohdy jsou sami překvapeni. I když ale ve vlčí podobě vlkodlak ztrácí určitou kontrolu nad sebou a kontrolu přebírají jeho vlčí pudy, stejně vykazuje takový vlk vyšší inteligenci než obyčejný vlk. Je těžké nalákat ho do nějaké pasti nebo léčky a naopak on může protivníka svým chováním nemile překvapit.

Jak se stát vlkodlakem?

Bylo známo mnoho způsobů, jak se mohl člověk stát vlkodlakem. Některé byly úmyslné, jiné neúmyslné, někdy stačila jen shoda okolností při narození a podobně. Také sami vlkodlaci měli schopnost proměnit ostatní na vlkodlaky. Úmyslně se mohl člověk stát vlkodlakem například takto:

• potřít se magickou mastí a přehodit přes sebe vlčí kůži
• tento rituál provést za úplňku
• tento rituál provést na určitém místě, především na křižovatce cest
• nosit u sebe nějakou část vyrobenou z vlčí kůže, nejčastěji se jedná o opasek nebo plášť
• sníst opečené vlčí maso
• provést jiný magický rituál, ať samostatně nebo ve skupině, při kterém je vyvolán duch vlka případně démon, který má zajistit proměnu

Pověra na kouzelnou mast byla v minulosti velmi rozšířena. Když se člověk touto mastí potřel a přehodil přes sebe vlčí kůži, stal se z něho vzápětí vlkodlak. Někdy byl k proměně potřeba úplněk, jindy zase určité místo. Zvláště křižovatky cest měly v minulosti u lidí silný magický význam. Zde se křižovaly zlé síly. Scházely se tu proto čarodějnice, pohřbívali se zde upíři nebo to bylo místo, kde se bylo možné proměnit ve vlkodlaka. Jindy nebyla mast potřeba, ale bylo třeba mít vždy vlčí kůži či jinou část vlka u sebe nebo nějaký předmět vyrobený z vlčí kůže. Nejčastěji se uvádí opasek a plášť, někdy se jedná o celý oděv. Pokud člověk snědl pečené vlčí maso, mohl získat vlčí vlastnosti a stát se tak silnějším, rychlejším nebo si zbystřit smysly. Někdy to mohlo vézt i k proměně ve vlka. Další magické rituály měly většinou svá pevná pravidla a postupy, které se musely dodržovat, aby se dotyčný stal vlkem. Někdy byla potřeba i větší skupina osob. Kdo se chtěl proměnit, musel pomocí tohoto rituálu vyvolat ducha nějakého vlka, který pak do něho vstoupil nebo se snažil vyvolat démona, který by ho na vlka proměnil.

Vlkodlakem se mohl člověk stát také nechtěně. Především to bylo nakažením od jiného vlkodlaka nebo i jen obyčejného vlka. Byly to tyto způsoby:

• být pokousán jiným vlkodlakem
• napít se ze stejného poháru jako vlkodlak v lidské podobě
• sníst nějakou vlčí část, maso nebo mozek
• sníst maso ze zvířete zabitého vlkem
• napít se vody z vlčí stopy nebo na místě, kam chodí pít vlci
• sníst nějaký kus lidského masa

Pokud přežil člověk napadení vlkodlakem a byl při tom pokousán, vždy se sám proměnil po čase ve vlkodlaka. Někteří vlkodlaci, kteří se zrovna nacházeli v lidské podobě, dokázali nakazit člověka i tím, že mu dali napít ze svého poháru. Další možnost nakažení byla i od obyčejných vlků. Pokud jedl člověk vlčí maso ať už syrové nebo pečené, tak se mohl stát vlkodlakem. Takový účinek na člověka mělo hlavně snězení vlčího mozku. Také napít se vody, kterou pil vlk nebo i jen na stejném místě mohlo vést k proměně. Jistá nákaza hrozila především člověku, který se napil vody ze stopy vlka. Jindy zase stačilo, aby snědl člověk maso ze zvířete zabitého vlkem. Hlavně o ovcích se to říkalo. Nakonec některým jedincům stačilo sníst kus lidského masa a probudilo to v nich vlkodlaka.

Někdy se člověk stal vlkodlakem jako následek prokletí nebo uřknutí. Když měl člověk smůlu, mohl být předurčen stát se vlkodlakem i tím, kolikátý se narodil nebo jak probíhalo jeho narození. Občas stačila i pouhá shoda okolností, místa a času apod. Zde je pár příkladů:

• očarování čarodějnicí nebo čarodějem
• narodit se jako sedmý syn
• narodit se ochlupený, s ostrými špičáky nebo nohama napřed
• narodit se v prokletém rodu
• být v životě zlý, krutý a brutální nebo spáchat hrozný zločin
• být v určitý čas na určitém zlém místě

Když se někdo znelíbil nějaké čarodějnici nebo čaroději, mohlo se mu stát, že byl jimi očarován a aniž by o tom věděl, stal se vlkodlakem. Takový člověk pak byl velice nebezpečný svému okolí i svým blízkým. Někdy člověk musel trpět tímto prokletím kvůli tomu, jak byl za života zlý a špatný nebo i jen kvůli tomu, že takový byl nějaký jeho předek. I jeho syni jsou pak takto postiženi. V Portugalsku a tím pádem i v části Jižní Ameriky, se zase věřilo, že vlkodlakem se stane sedmý syn stejných rodičů. Tato linie nesmí být přerušena ale dcerou. Předpoklad být vlkodlakem měl i ten člověk, který se narodil se srstí, ostrými špičáky, ocasem nebo jinou anomálií. Též člověk, který se narodil nohama napřed měl velkou pravděpodobnost, že se stane vlkodlakem. Stát se vlkodlakem mohl i ten, kdo v určitý čas procházel určitým místem. Například 13.pátek za úplňku projít křižovatkou cest, kde se konal sabat apod.

Jak se zbavit prokletí vlkodlaka?

 Ačkoliv způsobů, jak se stát vlkodlakem je opravu mnoho, způsobů, jak se tohoto prokletí zbavit už tolik není. V Portugalsku se věřilo, že stačí, aby postižený šel na křižovatku (opět) a plazil se zde po zemi. Ve Finsku zase mohli postiženého zachránit blízcí, když ho poznali ve vlčí podobě a oslovili ho křestním jménem. V Litvě se zase věřilo, že vlkodlak může své postižení předat a tak se osvobodit. Provedl to tak, že dal někomu jinému napít ze svého poháru a řekl "na zdraví". Pokud to člověk přijal a odpověděl "děkuji", stal se vlkodlakem on. Pokud byl člověk vlkodlakem, protože spáchal nějaký hrozný zločin, bylo ho také možné vysvobodit. Musel být donucen k přiznání svých zločinů a poraněn svěcenou kulkou.

Jak bojovat s vlkodlakem?

Jelikož jsou vlkodlaci velice zákeřní a nebezpeční, snažili se lidé před nimi bránit. Našli několik způsobů a skutečně je i používali. Jelikož se i věřilo, že vlkodlaci jsou normálně nezranitelní, byly nalezeny i různé způsoby, jak je možné jejich nezranitelnost překonat. Byly používány především tyto prostředky:

• větvička Vlčího moru zaháněla
• magické rituály a zaříkání chránily
• sebrat mu šaty, z kterých se vysvlékl před proměnou
• stříbro dokázalo zahnat i zranit
• posvěcené kulky dokázaly zabít

Rostlina Vlčí mor byla velice rozšířena, jako obrana proti vlkodlakům. Někteří ji umísťovali nad dveře domu, aby tak vlkodlaka odehnali. Bylo jí možné též nosit u sebe. Na takového člověka potom vlkodlak neútočil. Známá byla i různá zaříkání a rituály na obranu před vlkodlaky. Měly různé podoby a patřily sem i různé modlitby. Lidé kdysi znali mnoho takových ochranných formulí proti všem neštěstím a pohromám a vlkodlak mezi pohromy zajisté patřil. Další metoda sloužila spíše k tomu, aby člověk vlkodlakovi ublížil. Tak bylo možno ublížit i třeba neškodnému vlkodlakovi. Pokud mu totiž byly ukradeny šaty, které po proměně ve vlka někde nechal, nemohl se proměnit zpět v člověka. Jestliže se jednalo o vlkodlaka, který svou duši vysílal do nějakého vlka, jeho tělo zůstávalo ležet bez známek života. Pokud by někdo s tímto tělem hýbal, vlkodlak by tak opět ztratil možnost vrátit se do svého těla. Čarodějové, kteří používali tuto metodu si byli nebezpečí vědomi a proto kolem těla nechávali magické kruhy a kouzla k jeho ochraně.

Pokud chtěl někdo vlkodlaka zabít, musel k tomu užít stříbrných nebo posvěcených zbraní čí střel. Posvěcené stříbro bylo nejlepší. Někdy stačilo, aby měl člověk u sebe nějaké stříbro a vlkodlak měl před ním respekt. V lidské podobě byl ale vlkodlak normálně zranitelný a většinou na něho neměly vliv ani předměty, které měly proti vlkodlakům chránit. Pokud se tedy podařilo vlkodlaka zabít, ať ve vlčí nebo lidské podobě, bylo s jeho tělem nakládáno jako s upířím. To znamenalo především setnutí hlavy, případně vyjmutí srdce z těla a spálení. Popel se pak házel do řeky.

Jací jsou vlkodlaci ve světě?

V ostatních částech světa se také vyskytují různé podoby vlkodlaka. Nejsou to ale pouze bytosti člověk-vlk. Nabývají různých zvířecích podob. Nejsou to podoby jen šelem ale i ptáků, hlodavců, plazů nebo ryb. Některé mají místní obyvatelé v úctě, někteří dokonce pomáhají, jiní jsou stejně jako v Evropě zlí a škodí lidem. U některých národů Afriky a Jižní Ameriky je tato víra stále aktuální a je součástí jejich každodenního života. Častokrát se ale nejedná o dlaky, ale o případy nagualismu nebo náboženského totemismu. O tom je psáno více v další části.

Vlkodlaci a křesťanství

Podle křesťanských učenců bytosti jako je třeba vlkodlak vůbec neexistují. Vše je dílem ďáblovým a jeho démonů. Jestliže někdo vidí vlkodlaka, je jen ošálen nějakým démonem, který mu omámil smysly. Toto přesvědčení vychází především z tvrzení, že podobu bytostí může měnit jen ďábel a kazí tak Boží dílo.

Nejvíce se tímto jevem zabýval asi sv. Augustin (354-430), který pracoval nejen se starověkými legendami, ale i s důvěryhodnými očitými svědky. Došel nakonec k závěru, že lidé mohou ve spánku nebo při jiném ochabnutí smyslů vyzařovat jakýsi myšlenkový obraz, kterého se pak mohou chopit démoni. Ti se ho snaží všelijak přetvořit a oživit. Dotyčnému člověku pak vnuknou přesvědčení, že jednal v podobě tohoto přízraku. Případně proměna může proběhnout tak, že se démoni zmocní nějakého zvířete (např. vlka) a škodí s ním po okolí. Potom si vyberou nějakého člověka a ve spaní mu vnuknou vidění, co všechno toto zvíře dělá a on si pak po probuzení myslí, že byl v noci tímto zvířetem. Některé interpretace jsou pak ještě krkolomnější a je z nich vidět, jak křesťanští učenci tápali, když se tváří v tvář setkávali s důkazy od zbožných důvěryhodných lidí a odmítali připustit existenci astrální roviny, kterou naopak velmi dobře znali učenci okultní.

I když víra lidu v proměnu člověka na vlka či jiné zvíře nebyla křesťanstvím vymýcena, jak bylo zamýšleno, v některých směrech ji dosti ovlivnila. Především to je zařazení vlkodlaka mezi zlá a ďábelská stvoření, i když se to dnes již ani jinak nejeví pravděpodobné, dříve tomu tak vždy nebylo. Další se pak od tohoto odvíjí. Je to například strach vlkodlaků ze svatých symbolů, jejich zranitelnost svěcenou střelou apod.

Vlkodlaci a okultismus

Na úvod jen malé vysvětlení, co si představit pod pojmem okultismus. V dnešní době si většina lidí jistě představí nějaké pochybné učení či šarlatánství, případně vykládání budoucnosti pochybné kvality. Okultismus (lat. occultus, skrytý, tajný) je souborný název pro oblast nadpřirozených, tj. vědou dosud nevysvětlitelných jevů, které byly studovány tzv. „tajnými vědami“ a jejichž vysvětlování bylo utajováno. Jinými slovy okultismus začíná tam, kde věda končí. Jeho učení je tajné, aby se zamezilo jeho zneužití. Tři hlavní směry okultismu jsou astrologie, alchymie a magie. Tato učení byla nejvíce rozšířena především ve středověku, kdy byl také zaznamenán největší výskyt vlkodlaků, a proto byl tento jev zkoumán.

Za vlkodlaka je považován v okultismu jedinec, který se magicky pomocí démonických sil mění ve vlka. Proměna probíhá nejdříve v rovině astrální a pak i v rovině fyzické a je dočasná. Neplatí to ale pouze pro vlka, ale v podstatě pro jakékoliv zvíře. Tato praktika se počítá do černé magie a jen výjimečně není používána ke zlým cílům.

Proměna ve vlka se provádí pomocí černomagického obřadu, který je v podstatě vyvoláváním démona, který tuto proměnu umožní. Operace se provádí za měsíčního úplňku v odlehlém lese s použitím velkého magického kruhu a ohně. Ve středu kruhu se rozdělá oheň, nad který se umístí kotel pro přípravu magické masti ( kromě jiného z petržele, blínu a bolehlavu). Po odříkání formule se vyvolávač svlékne a potře se mastí. Potom si obtočí kolem pasu vlčí kůži a v kleče čeká na démona, který mu umožní proměnu na fyzické úrovni.

Dalším souvisejícím jevem je nagualismus, což je psychické (astrální) a následně i fyzické spojení člověka s určitým zvířetem. Jinými slovy je to psychická identifikace člověka s myslí zvířete. Nejčastěji se toto vyskytuje v šamanismu, což je náboženský totemismus. Šaman má jako totem určité zvíře a je schopen určitými metodami natolik se s ním identifikovat, že dojde nejen k astrální, ale i fyzické proměně.

Z výše napsaného vyplývá, že ačkoliv okultismus byl k poznání vlkodlaků nejblíže, protože zná základní principy světa (astrální rovina a bytosti), spokojil se s tím, že vlkodlaci jsou pouze lidé ovládající postupy umožňující proměnu podoby.

Vlkodlaci a skutečnost

Nyní jste se dostali k části, která vás možná zajímá nejvíce a to je část o tom, jak to je s vlkodlaky ve skutečnosti. Sepsat jí bylo daleko těžší, než jsem si původně myslel. Ono se zdá jednoduché psát o běžných věcech, ale je těžké je vysvětlit někomu, kdo o nich třeba neví vůbec nic nebo se mu zdají nemožné. Možná se to bude zdát i vám nesmyslné,možná zde naleznete i chybná vysvětlení. V tom případě to berte jako můj osobní názor a můj pohled na věc. Nikomu tento názor nechci vnucovat a je jen na vás, zda tomu všemu uvěříte, či nikoliv. Rozdělil jsem to do několika částí:

1. Okopírováno zhttp://www.vlkodlaci.info/