Programmers

„Lisa Punchinellova?“ ozval se Max po chvíli.

Lisa Punchinellova byla donova manželka.

„Mona Saxová. Lisino zlé dvojče.“ Odpověděla vysoká žena v černém kabátě a vlasy svázanými do culíku. Max si všiml, že byla nesmírně pěkná.

„Nejsi v bezpečí, zlé dvojče. Tou svou pistolí bys mohla někomu ublížit.“ Vrátil se Max do reality.

„Lisa je úzkostlivá slečinka. Já jsem profesionál. Odprásknu tě bez mrknutí oka.“ Ušklíbla se Mona.

„Jasně. A pak můžeš prohledávat mé pozůstatky rozprsknuté po celém tomhle place.“ Řekl Max, který stále mířil maM onu pistolí.

„Jack to na tebe hodit nemohl. Ne v tom stavu, ve kterém byl. Oba hledáme téhož zlosyna. To Angelo Punchinello zavraždil tvého přítele a hodil to na tebe.“ Dopověděla Mona.

„Víš to určitě?“ zeptal se Max. „Mám své zdroje.“ Odpověděla Mona.

„Poslední dny nemám žádnou stopu. Když se nějaká objeví, hned ji zastřelím. Kdo uzavřel smlouvu na toho ďábla.“

„To já.“ Usmála se Mona. „Nesnáším tyhle sadistické trýznitele žen. Co takhle protentokrát schovat bouchačky?“ Nasadila Mona nevinný hlásek.

„Už jsem myslel, že se nikdy nezeptáš. Můj prst se začínal škubat.“ Rozesmál se Max.

„Chutná si whisky?“ zeptala se Mona.

„V pohodě, pokud mi nezkoušíš podstrčit irskou.“

„Ty si vážně andílek, Maxi.“ Usmála se Mona a podala Maxovi skleničku.

Byl to dobrý materiál, chutnala sladce jako stékající med. Náhle se mi udělalo nevolno. Všude se začala objevovat zelená krev, která požírala můj mozek.

„Není to nic osobního. Nemůžu riskovat, že se změníš na berserka a zabiješ Lisu.“ To byla poslední slova, která jsem slyšel.

Noční můra byla pokaždé stejná. Divoké tvary, převalující se v temnotě, staré a odporné. Zabijákův divoký smích byl osnovou, vyplněnou sprostými nadávkami. Někde plakalo dítě.

Najednou jsem se ocitl ve svém domě. Přede mnou byla na zdi nakreslená stříkačka s jedem. Prošel jsem kolem ní. Šel jsem dlouhou chodbou do obývacího pokoje. Ze všech stran se ozývali nářky mé ženy. Křičela. Procházel jsem dlouhým bludištěm. Tady by to už mělo být říkal jsem si v duchu. Najednou se mi zatmělo před očima a já se objevil v obývacím pokoji. Na zemi byl shozená pohovka, ale mě zaujala fotografie na malém stolku. Byl jsem tam já s Alexem.

Alex a já jsme zažili pár okamžiků společného štěstí. Spolubojovníci proti zločinu, nejlepší z týmu newyorské protidrogové jednotky. Takové ty srdečné muže sračky.