Vlkodlaci a vlci
Medicína hledá vysvětlení
V 16. a 17. století patřila víra v existenci vlkodlaků k
nejrozšířenějším pověrám v Evropě. Stala se dokonce i součástí víry v
upíry, kdy byli lidé přesvědčeni o tom, že upír na sebe může brát vlčí
podobu. Snadněji pak útočil na svou oběť skokem na hrdlo, aby mohl lépe
pít lidskou krev. Problematika vlkodlactví je však mnohem složitější,
než by se na první pohled zdálo…
DUCHOVNÍ ARCHETYP MINULOSTI?
Klademe-li si otázku, jak víra ve vlkodlaky vlastně vznikla, záhy
zjistíme, že odpověď není vůbec jednoduchá. Vlkodlactví totiž obsahuje
velmi výrazné faktory náboženské, sociologické i kriminologické,
přičemž každý z nich působil uvnitř tehdejší středověké společnosti
velice dlouho. Víra ve vlkodlaky tak byla výslednicí určitého
společensky působícího procesu, kde hlavní roli sehrávala nevzdělanost,
náboženské tmářství a částečně i jisté kultovní historické dědictví,
sahající hluboko do minulosti. Už v prehistorickém stádiu vývoje
lidských dějin symbolizoval vlk, jinde šakal nebo kojot, smrt. Tehdy si
pravěcí lidé, nahánějící zvěř v tlupách, všimli, že stejným způsobem
loví kořist i vlci ve smečkách a zpravidla vždycky úspěšně. Právě tady
lze vysledovat stopy po rituálech, při nichž lidé doby kamenné
navlékali na sebe před lovem vlčí kůže v naději, že jim to pomůže k
úspěchu. Někteří dokonce ve vlčích kůžích i lovili. Ta absorbovala
lidský pach a bylo tak možné snáze se ke kořisti přiblížit. Vlk se
později stával mezi prvobytně pospolnými kmeny i rodovým znamením a byl
vzýván jako přírodní božstvo. Koneckonců, v Evropě patřili vlci až do
hlubokého středověku k nejrozšířenějším a nejnebezpečnějším šelmám.
Vlk, respektive šakal patřil i k významným božstvům staroegyptské
civilizace. Bůh se šakalí hlavou Anúbis byl i zde bohem smrti a
podsvětí, jeho vzývání bylo spojeno s kněžskými rituály,
připomínajícími pozdější černou magii. Vlk stojí i na počátku římské
civilizace. Byla to slavná římská vlčice, která podle staré pověsti
odkojila legendární zakladatele Říma, Romula a Rema. I u starých
Germánů byl vlk významným atributem boje a války. Lidé vypozorovali, že
když tato šelma zaútočí, téměř nikdy se nevzdává. Pozornosti jistě
neunikla ani inteligence těchto zvířat, která svou kořist napadají
většinou až ve chvíli, kdy si jsou jistá svou převahou.
Vlk, ve spojení s krutostí, násilím a smrtí, tak vždy patřil mezi
nejvýznamnější symboly nejstarších náboženských představ lidí. Dalo by
se říci, že to byl velice výrazný duchovní archetyp lidské civilizace
už v raných etapách jejího vývoje, byť se většinou nejednalo o
symboliku právě pozitivní, a u některých pohanských národů bývaly vlčí
rituály dokonce spojovány s krvavými lidskými obětmi. Nástup
křesťanského náboženství však zdaleka neznamenal vymýcení starých
pohanských zvyků, tradic a rituálů. Pohanské představy o démonech a
tajemných silách přírody dál přetrvávaly a získávaly nový rozměr v
alchymii a okultismu. Právě 16. století bylo érou nového vzepjetí
magie, díky přechodnému, renesančnímu uvolnění duchovního života
feudální společnosti, které přervalo dogmatický úzus dosud asketicky
pojímaného křesťanství. Sama církev se zmítala v té době ve vážných
problémech, které měly svůj vnější výraz v nástupu protestantského
reformismu a věroučných sporech. Proto se hledaly nové cesty, jak
proniknout do tajemství lidského bytí, přírody i božích zákonů.
Alchymie, magie a další okultní praktiky byly jednou z takových cest,
ruku v ruce s rostoucí pověrčivostí.
Bylo by ovšem mylné se domnívat, že církev stála zcela stranou tohoto
procesu rostoucího zájmu o tajemno všeho druhu. Svým způsobem se tohoto
boomu sama účastnila. Vyhlášením boje s čarodějnictvím v duchu
nechvalně proslulého spisu Kladivo na čarodějnice se především
katolická církev staví do pozice strážce křesťanské víry. Tento boj je
zároveň součástí jejího vlastního boje za nové duchovní sjednocení
křesťanstva i obnovou jejích otřesených mocenských pozic a návratu ke
stavu, kdy byla jedinou duchovní společenskou silou, kterou sice nikdy
být nepřestala, ale ztratila svou dřívější razanci v tvorbě a
ovlivňování náboženského života, jenž plynul svou vlastní setrvačností.
Vrcholní představitelé kléru věděli, jak mocná je lidská pověrčivost,
vždyť i mnozí církevní hodnostáři byli v jejím zajetí a nyní ji hodlali
využít ve svůj prospěch. V rámci boje s čarodějnictvím bylo totiž možné
se zároveň vypořádat s heretiky, odpadlíky a vůbec se všemi, kdo
inklinovali k volnomyšlenkářství, či praktikovali takové způsoby
jednání, jež církev považovala vždycky za škodlivé a nežádoucí. Mělo to
jednu výhodu. O tom, kdo je kacíř, čaroděj, nebo čarodějnice, měla
rozhodovat církev sama. Mohla se tak zbavovat všech svých skutečných i
domnělých protivníků. A hysterie, rozpoutaná mezi nevědomými lidmi, jí
v tom byla výtečným pomocníkem.
LYKANTROPIE A JEJÍ ODNOŽE
Dnes jsou vlkodlaci námětem řady hororových filmů a jen málokdo se už
při nich třese hrůzou. Tak tomu ale nebývalo vždycky. Ještě před pár
staletími lidé skutečně věřili, že existuje proměna některých lidí ve
vlky, zejména při měsíčním úplňku, kdy bylo nebezpečné vycházet ven. O
přímé vazbě honů na čarodějnice s vlkodlactvím (lykantropií) svědčí i
kdysi všeobecně rozšířená víra, že se čarodějnice sjíždějí ke svým
shromážděním (sabatům) na vlcích a pak se samy ve vlky proměňují, aby
napadaly lidi i jiná zvířata. Když byl vlkodlak smrtelně zraněn, vracel
se těsně před smrtí zpět do lidské podoby. Bohužel, k šíření těchto
pověr přispívaly i případy velmi závažné násilné trestné činnosti
duševně nemocných jedinců.
Je znám případ jistého Francouze Gillese Garniera, hromadného vraha z
16. století, který zabíjel zatoulané děti a živil se jejich masem. O
podobné případy kanibalismu osob žijících osamoceně v odlehlých
pustinách nebyla ve středověku nouze. Když byl Gilles Garnier posléze
lapen, nejenže se na mučidlech přiznal ke svým strašlivým zločinům
(které mu však byly stejně prokázány), ale tvrdil o sobě, že se
proměňoval ve vlka a pak zabíjel vše živé. Nakonec byl obviněn z
čarodějnictví a v lednu roku 1573 upálen.
Také Němec Peter Stube byl v 16. století odsouzen za to, že zavraždil
ve své údajné vlčí podobě řadu dětí i několik těhotných žen. I jemu byl
prokázán kanibalismus a po předchozím mučení ho roku 1589 také upálili.
Známý je i případ nezletilého vraha Jeana Greniera, slabomyslného
pasáka, který údajně zabíjel malé děti oblečen do vlčí kůže. Pozůstatky
jeho obětí se ale nikdy nenašly, a tak ho roku 1603 zprostil soud
žaloby a tento slabomyslný mladík byl doživotně internován v jednom
klášteře, kde za šest let zemřel. Jeho soudci dospěli při vyšetřování k
závěru, že si hoch vymýšlel, a i když zřejmě nevraždil, mohl být pro
své okolí nebezpečný.
Tyto a mnoho jiných kriminálních případů údajné lykantropie měly na
šíření víry ve vlkodlaky nemalý vliv. Soudy s těmito zločinci se těšily
velkému zájmu obyvatelstva, vždyť nebylo běžné chytit »vlkodlaka«. Jsou
však ale i jiné odnože vlkodlactví, které přispívaly k umocňování této
pověry. V Anglii se například zjevovali černí psi, především v místech
starých pohanských kultů, ale i jinde. Černý pes se například zjevil po
prudké bouřce v kostele v městečku Bungay. Dva z věřících, kteří se
uvnitř zrovna modlili, černý pes zabil a třetího těžce zranil rozsáhlým
popálením. Mnoho předmětů poblíž kazatelny stačil přízrak ještě poničit
a potom zmizel. Dnešní badatelé se domnívají, že popis řádění tohoto
černého psa připomíná fenomén kulového blesku. Proč ale právě »černý
pes« a nikoli »zářící pes«? To už prý zapracovala lidská fantazie…
Podobná zjevení černých psů údajně pronásledovala řadu osob, žijících v
19. století například v americkém státě Missouri, kde byla víra ve
vlkodlaky rovněž silně zakořeněná. Avšak nejvíc případů tohoto zjevení
přece jen pochází z východní Anglie, z míst, kde dodnes leží
prehistorické kamenné svatyně. Podobná místní legenda inspirovala
později i A. C. Doyla k napsání bestselleru o psu baskervillském.
Je zde ale ještě něco, na co bychom neměli zapomínat. Totiž případy
skutečné lykantropie, tedy lidí, kteří se stali »vlky« nikoli z důvodu
svých zločinných úmyslů, ale kvůli osobním tragédiím, jež je potkaly. Z
literatury známe dva nejznámější prototypy - Tarzana a Mauglího. Jde o
vzácné případy osob, které skutečně odchovala divočina, a ony tak
dočasně ztratily své lidské instinkty. Snad nejproslulejší je ale
skutečný případ indických dětí Amaly a Kamaly, nalezených v roce 1920 v
džungli, které skutečně odchovali vlci. Tato lidská »vlčata« nikdy
nezískala zpět své lidství. Běhala po čtyřech, vrčela, kousala a
škrábala a v zajetí se naučila reagovat jenom na určité povely. Pokud
by Amala s Kamalou vyrostly v džungli, izolovány od lidí, staly by se
možná jednoho dne skutečnými lidskými »vlkodlaky«. Mladší Amala zemřela
už po roce zajetí (nebyly jí ještě ani 3 roky - pozn. aut.), mnohem
starší Kamala ji přežila ještě o devět let. Zvládla pouze jednoduché
práce. Historie zná i další případy »divokých dětí«. V roce 1729 našli
podobně zvlčilého chlapce poblíž Hannoveru. Živil se sběrem kořínků,
kůrou i drobnými hlodavci a ptáky. Byl převezen do Anglie, kde o něj
pečovala církev. Mluvit se nikdy nenaučil. Kdyby nebyl nalezen, měli by
v Německu asi o jednoho »vlkodlaka« více. Kolik podobných případů
odložených dětí, vychovaných vlky či jinými zvířaty, se asi ve
středověku odehrálo? Kolik mentálně zaostalých jedinců vyrostlo v
divočině až do dospělosti, aby se z nich posléze stali masoví vrazi a
kanibalové? Nebyl nakonec i případ již uváděného Gillese Graniera jen
odrazem podobné reality? Propojením mýtických tradic o zbožšťování vlků
a skutečné, objektivně existující lykantropie? Zdá se, že to nelze
vyloučit…
LYKANTROPIE POHLEDEM VĚDY
Leccos o lykantropii napovídá i dnešní věda, především medicína.
Například v odlehlých oblastech Balkánu, kde byla víra ve vlkodlaky,
upíry a jiné démony zvlášť pevně zakořeněná, se dlouho v povědomí
tamního horského obyvatelstva udržoval pohanský kult krve. Věřilo se,
že lidská krev má kouzelné účinky, a to nejen jako prevence proti
různým neduhům, ale i jako omlazující prostředek. Lidská krev byla
používána i k rituálům černé magie ve spojení se zaříkávadly proti
nemocem. Mnoho lidí trpělo chudokrevností, nedostatkem důležitých
minerálů a konzumace zvířecí a v krajním případě i lidské krve zdravých
jedinců byla považována za významný léčebný prostředek. I lékaři,
ošetřující v roce 1492 umírajícího Innocence VIII., provedli drastickou
transfúzi u tří mladých chlapců, aby odvrátili papežovu smrt. Papež
sice odmítl lidskou krev vypít, protože to považoval za těžký hřích,
ale všichni chlapci, oslabení nadměrnou ztrátou krve, následkům této
transfúze podlehli.
Známé jsou i případy bestiálních vražd mladých dívek, služebných české
šlechtičny Kateřiny Bechyňové z Lažan, nebo uherské hraběnky Alžběty
Báthoryové z Čachtic, které věřily, že jim bylinné koupele s příměsí
lidské krve zachovají krásu a věčné mládí (»velmi netradiční« bylinné
koupele čachtické paní představíme v některém z příštích čísel
REGENERACE). Tyto, svého druhu extrémní případy přesvědčivě dokládají,
jak byl tehdy kult léčebných účinků lidské krve rozšířen.
Lykantropie však měla své racionální jádro i v něčem jiném. Lze za ni
dnes považovat i velice vzácné onemocnění, které vzniká při dlouhodobém
a téměř totálním nedostatku železa a některých dalších látek v lidském
organismu. Následkem absence železa docházelo například k deformacím
obličejové části hlavy, kdy se protahovala dopředu dolní i horní čelist
a tvář takto postižené osoby pak připomínala skutečně zvířecí tlamu.
Tito lidé, vyvržení ze společnosti jako »vlkodlaci«, byli nuceni žít v
ústraní a opatřovali si jídlo všemi dostupnými prostředky: krádežemi i
loupežemi. Jejich samota po čase způsobovala vážné duševní poruchy
končící nezřídka i šílenstvím a kanibalismem. Moderní medicína dokládá,
že konzumace krve rozvoj lykantropie jako nemoci skutečně zastavovala,
poněvadž tito »vlkodlaci« tak získávali živiny, jejichž akutním
nedostatkem trpěli. Vlkodlactví tak mělo i tohle pozadí, jež přispívalo
k šíření legend o převtělování »prokletých« lidí ve vlky. Podle
dobrozdání dnešní medicíny mohlo být vlkodlactví podmiňováno především
duševními nemocemi, mezi nimiž dominovalo rozštěpení osobnosti -
schizofrenie, přičemž se například vliv měsíčního úplňku mohl
projevovat jako aktivátor záchvatů. Statisticky je prokázáno, že v
období úplňku stoupá počet násilných trestných činů i nemocí. Proto i
velmi dávné představy, že právě při úplňku dochází k oněm transformacím
některých lidí ve vlky, nemusely být až tak neopodstatněné a vycházely
z tradic a pozorování mnoha generací. Dnes už sotva můžeme spočítat,
kolik psychicky narušených osob se stalo obětmi středověkého
pronásledování čarodějnic, vlkodlaků či upírů. Jeden z nejproslulejších
lovců čarodějnic a vlkodlaků ve Francii přelomu 16. a 17. století,
Pierre de Rousteguy, se chlubil tím, že dal upálit na 600 lidí. Jak sám
zaznamenal, začalo roku 1613 v kostele v Amou asi 40 žen najednou
štěkat a výt. Snad šlo o projev nějaké masové hysterie, ale postižené
osoby byly obviněné z čarodějnictví a skončily na hořících hranicích. V
Německu pak v průběhu 16. a 17. století skončilo na popravištích a v
ohni nejméně sto tisíc lidí pro podezření z čarodějnictví či
vlkodlactví.
Jedno dnes víme jistě. Ve většině případů šlo o oběti psychických
poruch a masové hysterie, již pomáhalo rozpoutat církevní tmářství
křesťanské civilizace - jev, jenž u jiných kultur tehdejšího světa
neměl obdoby. Šlo o výsledek zvrácené víry křesťanského extremismu v té
nejkrutější podobě, který zůstává trvalým svědectvím i varováním před
zneužitím jakéhokoli náboženství pro ryze mocenské a antihumánní cíle.
Okopírováno z http://darkprincess.blog.cz